Druhá strana egyptské revoluce 25. ledna

Lidé chtějí osvobodit svůj jazyk!

Mansúra ‘Izz ad-Dín

10.února ve čtvrtek večer jsem vyběhla z domu, abych se přidala k oslavám očekávané Mubarakovy rezignace. Na náměstí Tahrír jsem strávila celý den. Okolo páté večer jsem se vrátila domů, ale když se ve zprávách opakovaly spekulace, že Mubarak v projevu, který měl zanedlouho pronést, ohlásí své odstoupení, rozhodla jsem se jít zpět na Tahrír, abych slavila společně s ostatními lidmi. Tahrír se totiž stal ikonou a symbolem revoluce, přestože ta dávno překonala jeho hranice a rozšířila se do celého Egypta.

Cestou na Tahrír jsem si všimla, že Egypt už není jako dřív. Vzduch se zdál jiný, nebyly cítit jinak všudypřítomné výfukové plyny a zmizelo i chmurné zoufalství, které celá léta panovalo v ulicích Káhiry. Vypadala to, jakoby starý svět uvolnil prostor jinému, novému světu. Všichni v tu omamnou radostnou chvíli očekávali Mubarakův projev a věřili, že revoluce konečně zvítězí.

V taxíku se z kazety linula slova národní hymny z období krále Fuáda (1923-36), „Buď pozdraven, Egypte“, která připomínala liberální Egypt před tím, než vládu převzala armáda. A z dálky od Tahríru ke mně doléhaly melodie skandování a nadšených popěvků. Náměstí samotné ovládla ještě slavnostnější atmosféra než ráno. Bylo jasně patrné uvolnění vyplývající z přesvědčení, že úsilí předchozích dvou týdnů bude zanedlouho korunováno úspěchem. V tu chvíli se zdálo, že se revoluce proměnila ve slavnost: světla, která tomu místu dodala zvláštní krásu, oslavné nadšené písně a dohady, jaký to bude mít konec. Asi po dvou hodinách jsme se začali scházet, rozzáření pocitem, že Mubarak a jeho režim jsou už uzavřenou kapitolou. Báli jsme se, že v té vřavě neuslyšíme projev dobře, a vydali jsme se hledat nejbližší kavárnu, z níž bychom se hned po skončení projevu vrátili slavit s ostatním lidmi. Nezbylo nám než si sednout okolo taxíku, u kterého taxikář otevřel všechny dveře, abychom si vyslechli projev, který vyvolal zklamání a jejž jeden z kolemjdoucích ironicky označil „vzpomínky na minulost“. Bývalý prezident nám v něm začal vyprávět, co všechno od svého mládí obětoval pro svou vlast. Téměř dvacet lidí, z nichž většina se navzájem neznala, v ten večer vytvořili kruh a napjatí očekávali jednu určitou větu vyjadřující splnění všech jejich požadavků. Místo toho slyšeli pouze nic neříkající zavádějící tlachání. Nedaleko ode mne stál mladík kolem dvaceti let, na sobě měl koženou bundu podle posledních módních trendů, džíny a palestinský šátek, který mu propůjčoval „revoluční vzhled“, aniž by to nutně znamenalo, že se hlásí k přežitému nacionalistickému revolučnímu myšlení. Vypadal rozčileně, netrpělivě sledoval Mubarakovy plané řeči, jejichž význam nám všem unikal. Mladík shrnoval obsah Mubarakova sdělení a každou chvíli něco provokativně zdůrazňoval, dříve než uvedl skutečný význam Mubarakových slov, jakoby překládal zkomolený tajný jazyk do jazyka srozumitelného, hodnověrného, který nazývá věci jejich pravými jmény, do jazyka patřícího jemu a jeho vrstevníkům.

Těsně před koncem projevu hlasitě vykřikl a v očích se mu zračilo odhodlání všech přítomných: „Buď zemřeme na Tahríru, nebo se ihned vydáme k Mubarakovu Arabskému paláci v Heliopolisu.“ Tu větu pronesl s takovým důrazem, jakoby sám měl na svých bedrech pokračování revoluce. Hlasy Mubaraka i onoho mladíka dozněly ve stejnou chvíli a Tahrír za námi propukl v hysterický řev v reakci na pohrdání revolucionáři, jež nechtěný prezident prokázal ignorováním jejich požadavků. Reakce byla spontánní a okamžitá. Lidé se v mžiku rozdělili na tři tábory. Jeden zůstává na Tahríru, druhý zamíří k Mubarakovu paláci, nazvanému podle arabské jednoty, a třetí bude obléhat budovu rádia a televize. Odhodlání tohoto mladíka, jeho víra a reakce jeho i ostatních demonstrantů, to vše způsobilo, že jsem si uvědomila, že konec Mubaraka a jeho režimu byl na dosah ruky, blíž než jsme si vůbec uměli představit, a že z lůna revoluce se právě zrodil nový jazyk.

***

Jak jsem už předeslala, tento mladý muž se postavil Mubarakovi do té doby nevídaným způsobem. Překládal (či lépe řečeno osvobozoval) Mubarakova slova a vracel jim jejich pravý význam, shazoval masky a odhaloval lži. V tu chvíli mě napadlo, že tohoto úspěchu dosáhla revoluce jako celek. Kromě zveřejněných požadavků na zavedení občanského demokratického státu založeného na sociální spravedlnosti se revolucionářům díky jejich soudržnému a racionálnímu vystupování podařilo dosáhnout dalšího cíle, a to osvobození jazyka od zkaženosti a přetvářky, která v Egyptě ovládla způsob vyjadřování na dlouhá desetiletí.

Revoluce 25. ledna, nebo jak mnozí rádi říkají, povstání hněvu, totiž nebyla namířena pouze proti represivnímu korupčnímu režimu, který se snažil lid umlčet, potlačit a ožebračit. Byla to také revoluce proti lživému vykonstruovanému jazyku (založenému na význam slov a jejich protikladu), který ovládl celá desetiletí. Po poetickém jazyce odříznutém od reality a plném nepravděpodobých tezí, který zavládl Nasserovu éru, přišlo období Sadatovy vlády zasvěcené do velké míry náboženskému diskurzu zasazenému do politického projevu, neboť „věřící“ prezident uměl dobře zahrát na strunu jazyka s náboženským tónem. V mládí byl ochotníkem a dobře využíval výjimečné intonace svého hlasu a řeči těla. Především se mu však podařilo prosadit do celé společnosti venkovské hodnoty tak, aby rodina nahradila stát a státní instituce. Sadat se tak stal "hlavou velké egyptské rodiny" a povýšil hodnotu vesnického života a morálku vesničanů nad zákon.

Mubarak spolu se svou vládou nebyl za celých třicet let natolik tvořivý a vynalézavý, aby přinesl něco nového. Těžil z odkazu svého předchůdce a povýšil ho na novou úroveň, což vyšlo najevo během revolučních dní zejména při pokusu médií loajálních Mubarakovi zobrazit prezidenta jako otce početné rodiny, zdrceného nevděkem svých synů (rebelujících Egypťanů) a majícího na mysli jen a pouze "bezpečnost a stabilitu" matky vlasti.

Sadatův vzor inspiroval Mubaraka ke hře na falešnou demokracii a fiktivní politické strany a prostřednictvím „svých“ médií propagoval myšlenku, že Egypt zažívá „zlatý věk demokracie". Nastartoval tak nekonečný proces deformace jazyka, při němž Egypt opanoval lživý nesrozumitelný jazyk a prolhanost se stala páteří státu a státních institucí. Tato kultura klamu ovládla veškeré dění věcí, takže byl málokdo překvapen, když v průběhu pádu Mubarakovy vlády začala vycházet najevo jedna korupční aféra za druhou.

Mubarakova éra mimo jakoukoli pochybnost dokázala, že i jazyk může přispět k všeobecné zkorumpovanosti. Jazyk ji mlčky schvaluje, prohlubuje její podvody a nechává pravdu klopýtat v temných zákoutích. Obvykle se nepřipouští, že by se jazyk v krátké době mohl proměnit v důsledku společenských změn, ovšem v egyptském politickém a mediálním jazyce existuje množství důkazů, které dokládají vliv korupce na rozbíjení formální stránky jazyka, kdy jsou jednotlivá slova vyvázána z kontextu a získávají protikladné významy. Tyto důkazy jsou buď zřejmé, nebo se projevují ve své rozporuplnosti. Vezměme si zavádějící formulace jako například „úprava splátkového kalendáře“ a „investoři, kteří nedodržují termíny“, které se snaží podvod zastřít nebo ho alespoň bagatelizovat. Tyto výrazy byly hojně užívány v souvislosti se zlodějnými podnikateli, kteří uprchli s milióny a někdy s miliardami z egyptských bank a kteří byli popisováni jako „investoři, kteří neplní včas své závazky“, místo aby byli označeni za bankovní lupiče. Lživá kultura dala vzniknout zvláštnímu jazyku, prostřednictvím něhož předstírá objektivitu, zatímco vítězí svými podvody a triky. Ke korupci jazyka docházelo horlivě a promyšleně za pomoci různých prostředků, například přidáváním nových významů každodenním výrazům, jejich manipulací či užíváním slov v tendenčním kontextu.

K těmto mechanismům se režim hojně uchyloval i během revolučních dnů. K tomu se přičetly nepokoje, napětí a problémy v celém státním systému, k němuž se upíraly kritické oči celého světa, což vyvrcholilo nesouvislými a prázdnými prohlášeními, které něco tvrdí a v zápětí totéž popírají.

Revoluce 25. ledna byla svědkem konfliktu mezi dvěma způsoby vyjádření. První z nich je plný života, moderní, otevřený světu, druhý vykonstruovaný, rozporuplný a zmatený. Revoluce ukázala, jak obrovská propast zeje mezi mladými lidmi, kteří nastartovali revoluci, a vládnoucím režimem s Mubarakem v čele, neschopným porozumět jazyku mladých a jejich způsobu myšlení. Režim oprášil prastará obvinění ze zrady a pomoci zahraničních centrál proti rodné zemi, načež demonstranti začali velmi obratně a nemilosrdně využívat všechna tato obvinění, aby je vyvrátili a znemožnili jejich autory jako bytosti z pravěku, které nejsou schopné přizpůsobit se moderní době.

Režim se svými médii zasel v Egyptě myšlenku strachu a ohrožení bezpečnosti národa, která padla u generace rodičů mladých ze střední třídy na úrodnou půdu, avšak neujala se u jejich dětí a u ostatních demonstrantů, kteří se k nim postupně přidávali. Režim si spolu s oficiálními prorežimními médii nevšimly, že nová generace má o své zemi odlišnou představu. Představu, v níž rodná země přestala být modlou, na jejíž oltář máme obětovat svobodu, jak nám káží diktátorské režimy. Egypt a jeho bezpečnost a stabilita byly zneužívány po celá desetiletí jako záminka k potlačení lidu, i když se už zapomnělo, kdo se k této zámince uchýlil. Egypt podle ní není pouhým bodem s jedinečnou polohou na zeměkouli, není pouze historií a památkami, Egypt představují především lidé, Egypťané, kteří jako jednotlivci vytvářejí představu skutečné vlasti, v níž stojí za to žít a jíž stojí za to přinášet oběti. Rodná zem zajišťuje svým občanům bezpečnost, slušný život a svobodu, nebo alespoň taková je představa mnohých z mladé generace. Demonstranti vnímali Egypt jinak ​než režim a jeho mluvčí. Představovali si (samozřejmě s určitými rozdíly mezi jednotlivými skupinami) svůj vytoužený Egypt jako moderní demokratický stát, který respektuje své občany a není zneužíván sloužící k týrání národa. Režim viděl Mubaraka-faraóna jako nezbytného a oddaného osvíceného panovníka a snažil se přesvědčit lidi, že buď zůstane u moci Mubarak a jeho režim, nebo nastane totální chaos.

Během revolučních dní režim nedokázal porozumět sdělení mladých lidí a nepochopil ani, jak by si je mohl udobřit. To vyústilo v násilí a barbarství, jež však nedokázalo mladé lidi zastrašit. Na druhé straně revolucionáři si všímali výrazů a vyjádření režimu a okamžitě je rozklíčovali a zesměšnili způsobem, který se někdy podobal starým lidovým fraškám. Část Tahríru, kde byli lidé udržováni, aby nebyla ohrožena bezpečnost ulic a dalších náměstí, se tak proměnila v pouliční divadlo či v rozlehlý karnevalový rej.

***

Ve svém prvním proslovu Mubarak nepochopil rozsah událostí a neuvědomil si jejich skutečnou váhu. Omílal stále dokola vykonstruované věty, recyklované ze svých předchozích projevů. Zamračený a s výhrůžným výrazem popisoval revoluci jako výtržnosti ohrožující veřejný pořádek. Neopomněl zahrát už obehranou známou písničku „zlatého věku demokracie“, když oznámil, že by nemohlo dojít k demonstracím, kdyby za jeho vlády neexistovala svoboda názoru a slova. Na rozdíl od tuniského prezidenta Zína Abidína Bin Alího, který řekl svému lidu: „Chápu vás“, čímž přiznal, že mu dříve nerozuměl, prokázal Mubarak vyšší stupeň podlosti. Uvedl totiž, že si je vědom oprávněnosti úsilí lidí a že se s nimi ztotožňuje, což znamená, že chápe úsilí a obavy lidí od počátku své vlády. To ovšem znamená, že si přehlížel význam revoluce i důvody, proč k ní došlo. Ještě dodal, že cíle revolučního úsilí nemohou být dosaženy násilnou cestou, aby udělal násilníky z lidí, na nichž bylo pácháno nevídané barbarství a z jejichž řad padly desítky v den celonárodního hněvu (v pátek 28. ledna). Mubarak se ve svém projevu chvástal a zatvrzele se neznal ke svým chybám tím, že se držel klišé, že jeho režim stojí na straně utlačovaných menšin a chudých vrstev obyvatelstva. Zároveň se vytrvale odmítal omluvit za smrt padlých. Taková arogance rozfoukala oheň revoluce, přispěla k jejímu úspěšnému tažení a posílila ji. S každou další chybou Mubaraka a s každým dalším symbolem jeho režimu se zdvihala další vlna požadavků revolucionářů, které se postupně vyostřovaly. V tomto prvním projevu se nejprve představil Mubarak jako tragický hrdina, který přestal stačit současnému vývoji a ztratil schopnost pochopit jej nebo mu naslouchat. Jako by hledal mezi rozhněvanými vzpurnými tvářemi revolucionářů „svůj lid“, který dobře zná a o němž hovoří k politickým představitelům Západu, když od něj žádají větší míru demokracie: „Vy vůbec neznáte egyptský lid, jak ho znám já.“

Možná proto, že bylo jasné, že nemluví jazykem revolucionářů a oni nemluví jeho jazykem, se ve svém druhém proslovu soustředil na skupiny neutrální a prorevoluční, které zatím nevyšly do ulic či na náměstí. Hrál na jejich city a jeho emocionální vydírání hraničilo s žebráním. Mluvil o tom, že chce zemřít v Egyptě a být pochován na egyptské půdě!! Hrál také na city Egypťanů a zdůrazňoval respekt ke staršímu člověku. Znovu a naléhavěji se stavěl do role hlavy egyptské rodiny, která zajišťuje její bezpečnost a stabilitu. Tuto roli prý přijal, aniž by usiloval o takové břemeno. Tento projev do značné míry ovlivnil velkou část Egypťanů, kteří v tu chvíli v Mubarakovi spatřovali poraženého starce, který vyslyšel požadavky svých synů a rozhodl se po skončení svého funkčního období znovu nekandidovat a pracovat na pokojném předání moci. Ráno po Mubarakově druhém projevu si mnozí opakovali, co víc by revolucionáři mohli chtít. Avšak do očí bijícím paradoxem bylo, že den po každém z prvních dvou Mubarakových projevů se režim dopustil hrozného zločinu. Po překvapivém stažení policejních a bezpečnostních jednotek byli propuštěni vězni a došlo k rabování a plenění darebáky nasazenými režimem. Lidé ztratili důvěru v Mubaraka a jeho režim jako nikdy předtím. Po jeho druhém projevu byli demonstranti na náměstí Tahrír barbarsky napadeni Molotovovými koktejly a jezdci na velbloudech a koních během tzv. krvavé středy. Bylo to, jako bychom stáli před gangem v doslovném smyslu toho slova, který byl řízen vícero osobami, z nichž každá jednala v rozporu s ostatními, takže samozřejmě zavládl chaos jako nevyhnutelný důsledek.

Události krvavé středy měly pozitivní dopad, neboť částečně u mnohých vymazaly vliv citového vydírání, jehož se Mubarak dopustil ve svém druhém projevu. Ale až Waelu Ghánimovi se téměř úplně podařilo rozbít tento vliv. Byl jedním z těch, kdo od počátku vyzývali k revoluci prostřednictvím svého profilu na Facebooku, nazvaného „My všichni jsme Khaled Said“ ("We are Khaled Said"). Byly to jeho slzy a zranitelnost v programu „V deset večer“, které zafungovaly jako amulet a rozbily zlé kouzlo citového vydírání Mubaraka, a vzbudili nadšení pro revoluci u mnoha prostých Egypťanů. Ve svém prvním televizním vystoupení představil nový model statečného chování, a to pravý opak významu statečnosti, jak ho vnímá naše arabská kultura, a získal tak naprostou sympatii lidí.

Vrátíme-li se k Mubarakových proslovům, jeho třetí proslov, který mladík u náměstí Tahrír označil jako „vzpomínky na minulost“, vyvolal největší míru nervozity a znudění. Ve chvíli, kdy všichni napjatě očekávali jednu větu, která bude znamenat jeho odstoupení, se Mubarak utápěl ve výčtu obětí, které přinesl Egyptu a egyptskému národu. V tomto projevu se Mubarak oprostil od svého velikášství a vyprávěl podle svých slov „příběh otce a jeho synů a dcer“, čímž se snažil oživit vykonstruovanou představu o velké egyptské rodině takovým stylem, že by mu i sám Sadat záviděl. To, k čemu se Mubarak zavázal v tomto projevu, by snad bývalo mohlo ukonejšit mínění lidí, kdyby se tak stalo v prvních dnech revoluce, ale on jako obvykle podcenil situaci a načasování svých ústupků. S každým dalším projevem se prohlubovaly jeho dosavadní chyby, a tím i odhodlání a hněv demonstrantů. Díky tomu, že chyb udělal opravdu mnoho a že jich revolucionáři vždy dokázali využít ve svůj prospěch, se po pádu Mubaraka rozšířil vtip, že revoluce zvítězila ne kvůli Mubarakovým chybám, ale díky jeho pokynům.

Mubarakovy projevy se ubíraly stejnou cestou, jakou se ubírala oficiální média v zacházení s rebely. Po prvním projevu prorežimní novináři stojící za bývalým prezidentem opakovaně obvinili demonstranty z rozpoutání výtržností, ohrožení stability země a uchylování se k násilí. Po druhém vystoupení všichni novináři a s nimi viceprezident Omar Sulajman začali razit teorii, že za revolucí stojí malá skupina zdiskreditovaných jedinců a že byla iniciována slušnými lidmi zneužitými cizími centrálami, které si revoluci přivlastnily. V této době docházelo k největším zmatkům, rozporům a překrucování významů, a to do té míry že se jejich řeč proměnila v naprostý blábol. A „projev“, jímž režim tehdy čelil revoluci, byl až děsivě vyčpělý, plný protikladů a klamů. Nebylo nic neobvyklého slyšet z úst státního představitele, reportéra či „významného experta“ nejprve chválu na mladé lidi, kteří stáli u zrodu revoluce, na jejich nadšení a oddanost národu a vzápětí v další větě obviňování, že revoluce je spiknutím zahraničních sil s cílem podrobit si Egypt. Někdy se v jedné větě objevilo vyjádření obdivu mladým demonstrantům a zároveň jasné odsouzení revoluce. Posluchač pak měl pocit, že jazyk se vzpírá neustálým manipulacím a nabádá k vítězství rozumu.

Oficiální stanovisko hovořilo o tom, že demonstranti jsou spojeni se zahraničními agenty, že jsou financováni jak ze strany Íránu, hnutí Hamás a stranou Hizbulláh, ale zároveň i Izraelem a Spojenými státy!! Obvinilo je, že zradili národ výměnou za hamburgry od McDonalda a dvě stě euro, a stále znovu vytrubovalo tato hloupá obvinění, jako by se mohly výmysly a lži proměnit nepřetržitým omíláním ve skutečnost. Režim se z nedostatku fantazie uchýlil k přežitým obviněním z minulosti, aniž si přiznal, že čelí skutečné lidové revoluci, jež vyjadřuje vůli všech lidí bez rozdílu vyznání, a tak by k ní měl i přistupovat. Namísto toho režim revoluci ignoroval a označil Egypťany za národ zrádců a zaprodanců. Režim se bez zaváhání uchýlil v lepším případě k vymýšlení lží a polopravd, v horším pak ke zkreslování veřejného mínění a štvaní obyčejných lidí proti demonstrantům, kteří se i za cenu obětí snažili dosáhnout na lepší budoucnost své země.

‬Na druhé straně se objevil jazyk demonstrantů a protestujících, jazyk mladý, sebevědomý, sarkastický a zároveň srozumitelný, který nazývá věci pravými jmény. K překvapení všech, včetně revolucionářů samých se jejich projev vytříbil a oni zformulovali jasné revoluční požadavky. Vzpomínám si, že první požadavky, které byly zveřejněny na Facebooku několik dní před 25. Lednem. Jejich tvůrci nemohli vůbec předjímat, jaké události se dají vzápětí do pohybu. Ačkoliv se o následujících událostech začalo mluvit jako o „revoluci 25. ledna“, sepsané požadavky byly primitivní ve srovnání s tím, co všechno se z nich nakonec podařilo dosáhnout. Jeden z počátečních nejvýznamnějších požadavků bylo „zvýšení minimální mzdy“, což vyburcovalo jednoho z mých přátel k přepsání tohoto požadavku na svém profilu na Facebooku: „Přátelé, revoluce nežádá zvýšení minimálních mezd, revoluce požaduje převzetí vlády do svých rukou.“

Události, jichž jsme byli svědky dne 25. ledna na náměstí Tahrír, v Suezu a na dalších místech, byly opravdu impozantní. Výmluvné a jednoduché slogany jako „chceme pád režimu" nebo "mír...mír" shrnuly cíl revoluce a zároveň její morální poselství. Zachovávaly nenásilný přístup a dodržování zásad slušného chování bez ohledu na násilnost odvetných akcí režimu a jejich míru brutality. To vyneslo egyptské revoluci ve světě sympatie a respekt. Například během pátečního dne, kdy zemřelo nejvíce lidí, se na Tahríru v ulicích k němu přilehlých shromáždilo téměř 5 miliónů demonstrantů. Nálada byla velmi povznesená a navzdory obrovskému počtu lidí byl zachován pořádek, i když vzpomínali na všechny ty, kdo právě postupovali k Arabskému paláci. Skrývali své obavy z republikánské gardy, které se jim postaví do cesty, a báli se, že násilí přeroste v další masakr. Byl to však jeden z nejkrásnějších momentů revoluce. Demonstranti házeli na republikánskou gardu obklopující palác růže, které si přinesli s sebou. Příslušníci gardy odpověděli ještě laskavějším gestem, když své zbraně namířené na revolucionáře obrátili proti paláci.

Avšak byli demonstranti ozbrojeni? Pravda je taková, že byli vyzbrojeni silou svého přesvědčení a svým jazykem, ale především ostrým břitem ironie, která byla chvílemi krutá, jindy zas nápaditě kousavá. Za pomoci vtipných písní, hraných scének přenesených z Tahríru do virtuálního prostoru, originálních transparentů a kousavých anekdot revolucionáři uchopili symboly režimu s Mubarakem v čele a zdařile vykreslili jeho symbolický obraz. Parodizovali nedostatky a nesrovnalosti ve zprofanované vládní rétorice, vymýšleli popěvky a vtipy o cizích centrálách, několika zdiskreditovaných jedincích a hamburgrech z „Mekáče“, které se rozšířily rychlostí blesku. Zmatený režim však neměl dost sil, ani potřebnou představivost, aby jakkoliv zareagoval. S energií bláznivé tvůrčí fantazie oproštěné od starých nacionálních tvrzení a klišé si děti globalizace a virtuálního světa vytvořily svůj vlastní způsob projevu, jehož nevídaná obratnost a originalita konečně strhla masku oficiální rétoriky a ukázala v pravém světle její absurditu a povrchnost. Je zřejmé, že egyptská revoluce předčila veškerá očekávání, která stála na jejím počátku. Oslovila všechny lidi bez rozdílu vyznání, společenského postavení a politického přesvědčení. Nicméně největší zásluhu na rozšíření revoluce a nového způsobu vyjadřování mají především mladí lidé.

Tak jako revoluce odhalila rozpory a nesrovnalosti v jazyce režimu a neotřelý jazyk revolucionářů se vymanil ze zastaralých hodnot, jimiž se řídila egyptská společnost (například rodinné hodnoty, rigidní hierarchická struktura společnosti a to, čemu se říká vesnická morálka), tak se i jazyk armády z počátku projevil jako vágní a neutrální, než začal postupem času lidem vysílat smířlivé signály. Naprosto se přizpůsobil zlepšující se pozici armády. Během revolučních dní začali Egypťané dostávat záhadné textové zprávy na své mobilní telefony od Nejvyšší rady ozbrojených sil typu: „Vyzýváme občany ke spolupráci, abychom společnými silami dosáhli toho, že bude v zemi dodržována bezpečnost“, "Žádáme občany, aby vytvořili příhodné prostředí, které umožní obnovu správy státních záležitostí“. Textové zprávy ale nevysvětlily, co znamená požadované dodržování bezpečnosti, a jakým způsobem toho má být dosaženo tváří v tvář každodennímu všudypřítomnému násilí ze strany vlády, ani co znamená příhodné prostředí, a proč ho mají vytvářet právě občané?!

Postupně však armáda opouštěla svou opatrnou rétoriku, začala být přímočařejší a přikláněla se na stranu revoltujícího národa, i když si i nadále zachovávala svůj klid. "Nejvyšší rada souhlasila s vašimi požadavky a nezainteresované strany byly pověřeny je včas splnit." To je poslední zpráva, která přišla na můj mobilní telefon při psaní těchto řádků. „Naše požadavky“ jsou jasné a veřejně známé, cílem revoluce je přerod Egypta v moderní občanskou společnost. Armáda byla první, kdo si to uvědomil. Byla nejvíce propojena s novým jazykem, který zavedli revolucionáři, a na rozdíl od Mubaraka a jeho režimu se mu pokusila porozumět a rychle si ho osvojit. Ale jak si vysvětlit, že si Nejvyšší rada ozbrojených sil po vítězství revoluce zařídila oficiální stránku na Facebooku? Chce šířit svá prohlášení a komunikovat jejich prostřednictvím s mladými uživateli Facebooku?!

Nakonec klíčové a možná i fatální budou pro osud revoluce 25. ledna budoucí dny, jejichž vývoj dá zapomenout na zkaženost a překrucování jazyka. Vyjde totiž najevo, zda armáda skutečně porozuměla jazyku a požadavkům revolucionářů, nebo jen hrála o čas, aby zachovala při životě alespoň zbytky bývalého režimu.

přeložila Alena Šindelářová